Diář Karla Steigerwalda
Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi, říká jedno starodávné haiku,
které počítá s existencí boha. V moderní době boha nahradili komunisti, a těm je
také dovoleno vše.
Když komunisti zabíjejí spoluobčany, říká se tomu zostřený třídní boj, porušování leninských norem stranického života, důsledek třídně rozděleného světa či jen tak všeobecně přehmat.
Ale když někdo zabije nějakého komunistu, říká se tomu vražda. Komunisti měli k vraždění (a dodnes mají) speciální teorie: budování beztřídní společnosti, odstraňování vykořisťování člověka člověkem, kácení lesa s odletujícími třískami, likvidace vykořisťovatelů, historicky neúprosný dialektický materialismus, změna kvantity v kvalitu, likvidace pověr a zpátečnictví.
Z pilnosti jistě můžete přidat další vědecké teorie, proč komunisti mohou vraždit, aniž by byli vrahy. Jsou to bojovníci. Kdo vraždil komunisty, neměl vědecké teorie žádné. Proto je vrahem.
Takto si stojí Mašínové. Po Topolánkovi jako před ním. Největší pokřik, když je Topolánek vyznamenal, spustili právě komunisti. Asi se nechtějí o privilegium, že zabíjet spoluobčany mohou jen oni, s nikým dělit. Členové skupiny bratří Mašínů zabili dva esenbáky a jednoho ozbrojeného pokladníka, který na ně chtěl vystřelit.
Ve východním Německu zabili čtyři z 25 tisíc východoněmeckých policistů, kteří je pronásledovali a chtěli je zabít. Další čtyři východoněmecké policisty díky chaosu a zmatkům zastřelili jiní východoněmečtí policisti. Celkem tedy Mašínové zabili sedm ozbrojených komunistů. To vede dnešní komunisty a mnoho dalších občanů k nejrůznějším úvahám o tom, že to byly vraždy a jejich pachatelé že byli vrahy. Sám předseda komunistů, udavač spoluobčanů, se v TV rozhněval, že máme vládu, která vraždy schvaluje a vrahy odměňuje. Měl ale držet hubu.
Komunisti zabili ve stejné době stonásobně víc spoluobčanů, převážně neozbrojených. Podobně jako východoněmečtí policisti, kteří se navzájem stříleli, zabili komunisti díky zmatkům (ideovým) i desítky komunistů. Tyto vraždy jim nevyčítejme, zavraždění komunisti si vesměs svůj ortel zasloužili, i když odůvodnění mělo být jiné.
Úvahy o tom, že komunisti byli vrazi, že vraždili spoluobčany, se vedou málokdy a komunisti sami je nevedou vůbec. Rozhodně sedm komunistů, zabitých členy skupiny bratří Mašínů, lidi rozčiluje mnohem víc než stovky lidí zabitých komunisty. U zabíjení komunistů se stále řeší, zda byla válka, zda ti komunisti osobně něco provedli, zda to byli hodní lidé a zda smí člověk komunisty vůbec zabíjet, ať už jsou vrazi jacíkoliv. Sám Paroubek píše: „Svoboda je pro mne (rozuměj Paroubka) příliš drahou a vysokou hodnotou, než aby byla potřísněna zabitím nevinných lidí.“
Těmi nevinnými nemyslí lidi zabité komunisty, nýbrž dva esenbáky, strážného s pistolí a čtyři východoněmecké policisty.
O lidech zabitých komunisty se nedozvíme mnoho. Když komunistický udavač mluví o občanech, které zabili komunisti, vášeň mizí. Tvář udavače jihne, ústa mluví mlhavě o té době tenkrát, že byla taková, že to halt byla třídní spravedlnost, že šlo také jen o nedorozumění a že se už těm zabitým řeklo pardon.
Tak o co se vlastně ještě jedná?
Říkat komunistům, že zabíjeli spoluobčany, vyvolává u nich jedinou reakci: hle, nenávistné štvaní!
Sám Paroubek říká: „Běda tomu, kdo v boji za svobodu proti násilí volí násilí.“ Má recht. Je třeba odsoudit také české parašutisty. Zabili německého občana. A bez komunistického povolení.